2. kapitola - Tom Riddle, zjištění.

17. října 2011 v 12:47 | Pobertka |  Protect me!
Tak je to tady. 2. kapitola. No, nebudu to prodlužovat, snad jen_At' se líbí :):)!
PS.: Byla bych ráda, kdyby jste se zapojily do 1. Komentářové povídky , zas tak namáhavé to není :P.




Rusovlasá díva seděla na křesle u krbu, ale byla jinde. Rozhodně nebyla v Nebelvírské společenské místnosti, tím si byla jistá. Všude převládala zelená barva. Nikde nebylo nic zlatého, jen samé stříbro. Všichni studenti na sobě měli tmavě šedé hábity, nikoliv černé. Všechno bylo takové... zastaralé. Všem studentům okolo ní se na hrudit tyčil znak Zmijozelské koleje. Dostala se do Zmijozelské společenské místnosti, ted' jí to došlo. Ale jakto? Jak se to mohlo stát? Vždyt' ted' byla v Nebelvírské dívčí ložnici. Snad se sem dostala pomocí té knihy? Toho deníku Toma Riddla, který pořát svírala v rukou? Nejlepší asi bude, když se vrátí zpět do své společenské místnosti. Ano, tak to bude nejrozumější. Lily se tedy zvedla, deník zastrčila pod hábit, a šla směrem k východu z místnosti... Ale v tom uviděla něco... nevídaného! Přesně proti ní si to kráčel chlapec. Nebyl to jen tak nějaký chlapec. Byl to chlapec z jejího snu. V tu chvíli Lily bleskly hlavou vzpomínky na ten krásný sen. Jak spolu ležely na louce... Ale na to ted' nebyl čas, musela ho oslovit, jinak by to prostě nešlo!
"A-ahoj," promluvila na onoho záhadného chlapce, kterého na hradě ještě nikdy neviděla, ale ten si jí asi nevšiml, a pokračoval v chůzi. Usedl do pohodlného křesla, s tmavě zeleným potahem prošívaným stříbrnými nitkami. Usedl do křesla, ve kterém předtím seděla Lily.
Nemohla odtud' odejít. Zrovna ted', když je kousek od ní tajemný, krásný chlapec, o kterém se jí zdál sen. Musela zjistit kdo to je. Musela zjistit, jak se ten chlapec jmenuje. Lily se na podpatku otočila, a odkráčela zpět k chlapci.
"Ehm, ahoj," poklepala mu na rameno, a znova ho oslovila.
"Ahoj, potřebuješ něco?," otočil se chlapec. Zdálo se, že ho to překvapilo.
"No, vlastně nic... Jen jsem se chtěla... Chtěla jsem se zeptat, jak se jmenuješ? Nikdy dřív jsem Tě na hradě neviděla," koktala Lily.
"Ehm... Mám pocit, že jsem Tě tu také ještě nikdy neviděl. Já jsem tu odjakživa," uličnicky se zasmál,"Jsem Tom Riddle," bezmyšlenkovitě se představil.
V Lily to pěkně hrklo. Tom Riddle? To je majitel deníku! A ona má jeho deník právě schovaný na rubu hábitu, ve vnitřní kapse. Měla by mu deník vrátit? Nechtěla. Ten předmět jí něčím přitahoval, byl zvláštní, tajemný, stejně jako ten chlapec. Stejně jako Tom.
"Děje se něco?," otázal se Tom. Lily na něj koukala vyjeveně, s pusou otevřenou dokořán.
"No... nic. Jen jsem koukala na Tvůj prsten, je tak neobviklý," zamluvila Lily svoji odmlku.
"No, víš... Rodinné děditství," uchechtl se Riddle.
"Já jsem se Ti ještě nepředstavila, že? Jsem Lily Evansová," představila se.
"Moment, ty jsi z Nebelvíru? Máš nebelvírský hábit! Jak jsi se sem dostala?," divil se. Kdo by se také nedivil, že?
"No, ano... Vlastně... Ocitla jsem se tu, ani nevím jak, najednou... Nejspíš to má za vinu tahle...," nedopověděla to. Nechtěla o deník přijít.
"Tahle... co?," zajímal se Tom.
"Tahle... tahle kniha...," Lily vytáhla neochotně zpod hábitu Riddlův deník, "Asi patří Tobě...," podala mu jí.
"Ach... Ano, to je moje. Postrádám ho už tři dny. Nemýlím se, když řeknu, že jsi to byla ty, kdo do něj zapsal svůj sen?," řekl Tom.
"No, mhm... To jsem byla já no," zastyděla se, "Ale promiň, nevěděla jsem že je to Tvůj deník," zklopila oči.
"To je dobré, spíš já bych se měl omlouvat, že jsem si přečetl Tvůj sen," řekl, a pohladil ji po vlasech. Ona chytlajeho ruku, a otevřela pusu dokořán, jelikož byla sama zaskočená tím, co dělá. I Tom Riddle byl šokován tím, co on sám dělá. Přitahuje ho holka z Nebelvíru! Holka, která je bud' mudlovská šmejdka, nebo krvezrádkyně. Jiné snad do Nebelvíru neberou, nebo ano?
"A-asi bych měla jít zpátky, do své společenské místnosti...," posmutněla. Došlo jí, kdo je Tom Riddle. Došlo jí, odkud jeho jméno znala. Tom Riddle je Voldemort. Nebo alespoň v její době. Ted' jí to pomalu všechno začalo docházet... Asi se nedostala jen na jiné místo... Asi se dostala i do jiné doby. Jak jinak by tu bylo všechno tak zastaralé? Jak jinak by studenti měli tmavě šedé hábity, přesně takové, jaké znala ze starých fotografií? Musí najít ředitele Brumbála. Pokud tedy Brumbál ředitel je? Prostě musí najít Brumbála.
"Už půjdu, snad se zase uvidíme, pa," zamumlala rozpačitě, a usmála se na rozloučenou.
"Počkej ještě...," zadržel jí Riddle, "Musíme se vidět," hluboce jí pohlédl do očí - přesně tak, jako v tom snu, a podal jí svůj deník. "Napiš mi," řekl, a jemně jí pohladil ruku na rozloučenou.

Lily kráčela prázdnou chodbou. Její kroky za sebou nechávaly ozvěnu. Šla směrem k ředitelně, a doufala, že se tam setká z Brumbálem. Když došla na místo, došlo jí, že nezná heslo. Když v tom uslyšela kroky. Ohlédla se, a koho nevidí? Pár metrů za ní stojí Brumbál. Ale není takový, jak si ho pamatuje. Není takový, jako když ho denně potkává na hradě. Je mladší...
"Pane profesore, pane profesore Brumbále!," zavolala na něj.
"Ano slečno... Promiňte, nepamatuji si na Vás. Nezdá se mi, že bych Vás už někdy viděl," podivil se.
"Hm, to máte pravdu, asi jste mě opravdu ještě nikdy neviděl... Mám takkový pocit, že jsem sem přišla... z budoucnosti," vysvětlovala Lily.
"Ehm... Ano, to se nějak vyřeší. Zdálo se mi, že máte nějaký jiný hábit. Á, tak koukám, slečna je Nebelvírčanka," zdál se zaskočený, a prohlížel si její hábit.
"To ano. Ale... když jsem se sem přicestovala, nejdřív jsem se ocitla ve Zmijozelské společenské místnosti, nikoliv Nebelvírské...," dále vysvětlovala.
"Myslím, že vím, do jaké koleje by Vás zařadil Moudrý klobou v této době. Myslím, že by bylo správné, kdyby Vás klobouk znova zařadil. Zrovna jsem byl na cestě za ředitelem Dippetem, tak pojd'te se mnou, představím Vás, a... Jakže se to vlastně jmenujete?," Lily se obávala, že ji klobouk zařadí do Zmijozelu.
"Pardon, pane profesore, asi jsem se ještě nepředstavila, jmenuji se Lily Evansová," představila se.
"Ano, ano...," přikývl Brumbál, "Arašídy v čokoládě!," vykřikl. Takové bylo heslo k pracovně.
Kamenný chrlič se začal točit. Najednou tam stálo zatočené, mramorové schodiště. Lily a Albus společně vystoupali po schodech nahoru. Brumbál zaklepal na dveře.
"Dále," ozvalo se z místnosti.
Albus otevřel dveře, s mosaznou klikou. Gestem pobídl Lily, at' vejde první. Místnost nebyla velká, spíše menší, a útulná. Na stěnách visely portréty předchozích ředitelů. Lily prolétlo hlavou, že v její době tam Dippet visí také. Tam, na tom místečku, které je nyní úplně prázdné.
"Ahoj Armando!," pozdravil ho Brumbál.
"D-dobrý den, pane profe... řediteli," Lily byla nervózní.
"Zdravím Albusi, dobrý den slečno...," Dippet pokrčil obočí, "Pamět' už mi moc neslouží, omlouvám se, jak se jmenujete?," otázal se.
"Ehm, já jsem Lily Evansová," představila se.
"Slečna k nám přicestovala z minulosti," upřesnil Brumbál.
"Ach ano, zvláštní... Zřejmě to budeme muset nějak vyřešit," zasmál se.
"Lily se ocitla ve Zmijozelské společenské místnosti," pokračoval Brumbál. "Ještě jsem se Vás nezeptal, slečno, jestli už jste se stihla s někým seznámit?," zeptal se.
"No...abych řekla pravdu, s jedním člověkem jsem se už seznámila," přiznala.
"Pokud se mohu ptát, kdo to byl?," zajímalo Brumbála.
"Jmenuje se Tom Riddle," odpověděla.
"No, myslím si, že bude správné, když Vás Moudrý klobouk zařadí znova. I když ve své době chodíte do Nebelvíru, ted' by Vás klobouk mohl zařadit jinak," navrhl Albus.
"Ano, ano, dobrý nápad Albusi. Slečno, posad'te se sem," rukou ukázal na obyčenou, dřevěnou židly.
Lily pomalu usedla na židly, zatímco Brumbál bral ze skříně Moudrý klobouk. Nasadil jej na Lilyiny zrzavé vlasy.
"Zvláštní," začal klobouk. "Odvahu sice máš, to ano, ta ni neschází. Chytrá jsi taky, o tom nepochybuji. Ale přesto, bych řekl, že...," klobouk ještě neměl jasno, přemýšlel, "Necht' jsi studentka Zmijozelu!," stalo se přesně to, co si Lily myslela.
"Trefíte to Zmijozelské místnosti,?" zeptal se Dippet.
"Slečno, myslím, že bych Vám měl krapet pozměnit uniformu," Brumbál bezeslova mávl hůlkou.
V tu chvíli se Lilyin hábit změnil. Místo znaku Nebelvíru, se jí nyní na hrudi tyčil znak Zmijozelu. Místo černého hábitu, měla tmaě šedý hábit. Stejně jako ostatní zdejší studenti.
"Ano, jsem si jistá, že trefím," přikývla, a zvedla se ze židličky, a šla pomalu ke dveřím.
"Tak hodně štěstí," popřál Brumbál.
"Ješt'ě jedna věc, slečno. Zítra si sem přijd'te, dám Vám učebnice, a vše potřebné," řekl Dippet.
"Ano, děkuji," usmála se Lily, "Už půjdu," otočila hlavu směrem ke dvěřím.
"Tak tedy nashledanou," rozloučil se Dippet.
"A hodně štěstí," dodal Brumbál.

Lily kráčela směrem ke Zmijozelské společenské místnosti. Doufala, že se brzy dostane zpět. Anebo snad ne? Jediné, kvůli čemu by tu byla ochotná zústat, byl Tom Riddle...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 °Alex °Alex | Web | 17. října 2011 v 13:26 | Reagovat

To "pa" a "Ahoj, Armando" sa mi nepáči :/. "Pa" je príliš langové a také výrazy nemajú v literatúre (okrem karikatúry, prípadne paródie), čo robiť. "Ahoj, Armondo" je zase príliš osobné, nesedí mi to tam proste, zdravia sa ako mladí kamaráti na ulici :-?.
Inak si myslím, že Lily sa do Riddla zamilovala tak rýchlo a pubertálne, ale inak je kapitola dobrá :). Teším sa na pokračko :).

2 Yasemin Other Van de Notte -Twoje SBéčko Yasemin Other Van de Notte -Twoje SBéčko | E-mail | Web | 20. října 2011 v 19:48 | Reagovat

Zaujímavé :D Asi by som niečo pozmenila ale to som ja no :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama